Raportaĵo de la 62-a IJK/Česky

El la retpaĝaro de Ĉeĥa Esperanto-Junularo.

Rimarko: Tiu ĉi teksto ekzistas ankaŭ en esperanto-versio, kiun vi povas rigardi ĉe alia paĝo.

Salupon el CAPAJEBO

-- napsal Daniel MRÁZEK pro časopis Esperanto
-- z esperanta přeložil Marek BLAHUŠ

Co znamená ten zvláštní nadpis? Prolistovali jste už stokrát svůj slovník a nenašli žádné z neznámých slovíček? No, nedivím se vám, takže vám trochu napovím. Zúčastnili jste se letošního IJK? Pokud ano, už můžete něco tušit. Pokud ne, nevadí. Alespoň si s tím větším zájmem přečtete tento článek, abyste se dozvěděli, co jsem chtěl tím zvláštním nadpisem říct...

Když jsem opustil 61. IJK (Mezinárodní kongres mládeže) v Zakopane, hned jsem věděl, že se budu chtít zúčastnit i následujícího kongresu v Sarajevu. Celý rok jsem čekal a těšil se na okamžik, kdy nastoupím do vlaku, zamávám mamce a odjedu do hlavního města Bosny a Hercegoviny. A ani jsem nemohl uvěřit, že ten "velký okamžik" přišel a já se teď už jen dívám, jak se za oknem proměňuje krajina...

Do Sarajeva jsme přijeli 6. srpna o páté ráno. Byl jsem velmi překvapený, když jsem na nádraží uviděl organizátory kongresu, protože bylo přeci jen brzo ráno a přijímání účastníků mělo začít teprve ve dvě odpoledne. Ale byl jsem velmi rád, že jsem je tam viděl. Ano, byli jsme docela velká skupina, protože mým vlakem přijelo mnoho esperantistů, ale bez rady a vedení bychom i tak byli jaksi sami...

Jako prvního jsem si v Sarajevu všimnul nápisu na nádraží: SARAJEVO-CAPAJEBO. Podivil jsem se, proč jsme nevystoupili na hlavním nádraží, ale jenom v nějaké čtvrti CAPAJEBO. Teprve po chvilce jsem to pochopil a pak jsem se cítil jak blbec. CAPAJEBO přece není jméno čtvrti, ono to není dokonce ani psané latinkou. Je to jenom SARAJEVO přepsané do cyrilice...

Celý den byl víceméně volný. Do jednoho pokoje jsme si dali svá zavazadla a mohli jsme jít na procházku. Když se nám zachtělo jet tramvají, museli jsme si koupit lístek. To bylo ale poprvé a naposledy, kdy jsem si lístek koupil, protože když jsem odpoledne dostal svou jmenovku, mohl jsem cestovat bezplatně, jako každý účastník kongresu. Takže jsem už v neděli viděl něco z města. Viděl jsem střelbou poničené omítky, dokonce několik zničených domů. Ale viděl jsem taky krásnou tržnici, okouzlující památky, a jasně jsem cítil, že kdyby Sarajevo nepotkala válka, bylo by to tak nádherné město...

Odpoledne každý konečně dostal klíče od svého pokoje a také svou jmenovku s taškou, ve které jsme našli několik užitečných maličkostí (např. kongresovou knížku) a dárečků (např. velmi dobrý bonbon). A teď jsme mohli čekat na večer. A protože to byl první večer během kongresu a účastníci se navzájem ještě dobře neznali, byl to Seznamovací večer. Během něj se hrály již klasické seznamovací hry, které jsou ale i tak vždycky zábavné (protože se hrají pokaždé s jinými lidmi). Například jsme se rozdělili do skupinek a každá skupinka vytvořila kroužek. Vevnitř kroužku stál někdo, kdo měl za úkol plácnout někoho jiného z kroužku. Ten, co měl být plácnutý, musel říct jméno někoho jiného v kroužku. Pokud nestihl říct žádné jméno nebo řekl jméno špatné, vyměnil se s plácajícím.

Po seznámení se ještě tancovalo a potom už začaly fungovat "diskejo" (diskotéka), "gufujo" (čajovna), "trinkejo" (hospoda) a "filmejo" (kino), což vlastně byl pravidelný každovečerní program.

Následující den, tedy v pondělí 7. srpna, proběhlo na radnici slavnostní zahájení. Během něj hovořil předseda TEJO (Světové esperantské mládežnické organizace) Heming W. Thorbjornsen (no, během kongresu byl pak zvolen jiný předseda), který deklaroval svou lásku Sarajevu. Potom promluvili členové LKK (místního kongresového výboru) a nakonec hovořil také nejváženější host slavnostního zahájení - starosta čtvrti Novi Grad Damir Hadžić. Ten vyjádřil své velké potěšení nad tím, že se kongres mladých esperantistů koná právě v Sarajevu.

Odpoledne jsem si zašel do "ludeja" (herna) a tehdy jsem ještě vůbec nevěděl, že tím dělám velkou chybu, že to vlastně byla na mne nastražená návnada. Od té doby jsem se naspal už jen málo, protože v ludeju jsem objevil vlkodlačí hru ("homlupa ludo"), na které jsem se stal hrozně závislý. Hraje se tak, že vedoucí hry rozdá každému hráči po jedné kartě, na které je ukázáno, jakou roli bude hráč mít. Svou roli zná pouze hráč sám, ostatní to neví. Kartami se hráči rozdělí na dvě hlavní části - na vesničany a na vlkodlaky. Úkolem vesničanů je zlikvidovat vlkodlaky a úkolem vlkodlaků je samozřejmě pravý opak. Vesničané plní svůj úkol tak, že každý den popraví někoho, o kom si myslí, že je to vlkodlak; a naopak vlkodlaci vraždí tak, že každou noc vyberou jednu oběť, která zemře. Pokud zemřou všichni vlkodlaci, vítězí vesničané, pokud zemřou všichni vesničané, vítězí pochopitelně vlkodlaci. Na hře se mi líbila ta dobrodružná a trochu mystická historie, kterou jsem cítil během hraní. Z nás, nejvěrnějších "vlkodlakohráčů", se vlastně stala téměř jakási "sekta", kde jsme se s ostatními členy už navzájem nezdravili "saluton" (v esperantu "ahoj"), ale "salupon" ("lupo" je v esperantu "vlk"), parodovali jsme hru na každém kroku a když se naskytla aspoň maličká možnost, hned jsme zase začali hrát svou nejoblíbenější hru.

... překlad zbytku bude brzy následovat, zatím si můžete přečíst dokončení v esperantu

Fotky

Fotogalerie k 62. IJK v Sarajevu se nacházejí v TEJO-Vikio (http://www.tejo.org/vikio/IJK_2006).

Viz také


Personaj iloj