Raportaĵo de la vojaĝo al Ukrainio (2007)/Česky

El la retpaĝaro de Ĉeĥa Esperanto-Junularo.

Rimarko: Tiu ĉi teksto ekzistas ankaŭ en esperanto-versio, kiun vi povas rigardi ĉe alia paĝo.

Poznámka: Tento text v mnohem rozsáhlejší podobě a doprovozený fotografiemi se nachází také na externím webu (http://miropiro.wz.cz/ukrajina.htm) autora.

Vypráví Mirek

Mirek
Enlarge
Mirek

Byl Silvestr 2006 a já se spolu s dalšími dvěma kamarády (Marek a Karol) z ČR účastnil mezinárodního esperantského setkání "Ago-Semajno" v Polsku v Nowem Sączi. Během tohoto týdne jsme se seznámili s esperantistkou Sašou z Jalty na Ukrajině. Už v průběhu akce jsme se se Sašou domluvili, že za ní v létě pojedeme. Po návratu tedy začalo pomalu, ale jistě, plánování cesty. Postupně se k nám přidali ještě další dva naši kamarádi ze Slovenska (Andrej a Juraj) a jeden z Prahy (Tomáš). Cíl byl jasný: Krym a po týdnu cesta do Kyjeva.

Termín odjezdu byl stanoven na pátek 22. června v 10:00 z Brna. Aby naše cesta byla bezproblémová, vyhledali jsme si na internetu všechny důležité a podstatné informace o cestování po Ukrajině. Pavel ze Sniny (východní Slovensko), který s námi měl původně také jet, nám osobně za hranicemi v Užhorodu koupil lístky na vlak do krymského Simferopolu.

Konečně nadešel onen den a mohli jsme vyrazit. O půl jedenácté jsme vyjeli autobusem Student Agency z Brna směr Košice. Cesta byla klidná a příjemná, až na jeden dosti podstatný detail: autobus měl zpoždění, které jsme již nenahnali - naopak ještě spíše zvětšili, díky prodlení na česko-slovenské hranici. V Košicích jsme podle plánu měli být v 18:00 - nestalo se tak, a v důsledku toho jsme nestihli v 18:20 přestoupit na místní autobus do pohraniční obce. Alespoň že naši kamarádi ze Slovenska tento problém neměli, protože vyrazili do Košic nezávisle na nás.

Aby vyřešil náš problém, přistoupil Karol k předem připravenému nouzovému řešení a zavolal svému bratránkovi z Košic, se kterým domluvil odvoz autem k vlaku do Užhorodu, na devět hodin večer. Kéž by byl bratránek přijel o hodinu dříve... ale nepředbíhejme. V devět jsme podle domluvy naložili svá zavazadla do auta a vydali se přes Michalovce k hranicím. Mezitím jsme již dostali smsku od Andreje a Juraje, že si museli pro překročení hranice vzít stopa, protože pěšky nebyli puštěni, ale že už jsou na Ukrajině.

Slovenští celníci nás příliš dlouho nekontrolovali a odbavení probíhalo rychle. Podle počtu aut před ukrajinskou celnicí a rychlosti jejich posunu jsme však už tušili, že se ještě něco načekáme. A vzhledem k tomu, že vlak měl odjíždět o půl jedné našeho času, jsme neměli už dost času, abychom trpělivě čekali, až na nás milostivě přijde řada. Marek, Karol a bratránek tedy vyrazili dopředu za celníky a po delším dohadování si nakonec přeci jen vymohli přednostný příjezd ke kontrole. Dostali jsme imigrační kartičky a rychle je vyplnili. Po zodpovězení rutinního dotazu na drogy a alkohol (kdo by to vozil na Ukrajinu?) šlo už jen o to dostat co nejdříve zpět pas a můžeme jet! Ale čas se přitom stále krátí...

Na Ukrajině

Protože v ulicích Užhorodu se nikdo nevyznáme a podle původně navržené pěší cesty se nemá smysl zkoušet řídit, chytneme hned na kraji města nejbližší taxík a rychle za deště překládáme batohy. Proběhlo to tak rychle, že jsme se ani s bratránkem nestihli pořádně rozloučit, jak jsme spěchali k tomu nádraží. Taxikář cestu dobře znal, takže nás zavezl bez problémů a rychle. Platíme v přepočtu asi 80 korun a okamžitě běžíme na nástupiště. Tam už se před vlakem na první koleji s radostí a úlevou shledáváme s Andrejem a Jurajem a ihned nastupujeme do vozu. Stihli jsme to!

O půl druhé v noci ukrajinského času tedy odjíždíme směrem na Lvov a Simferopol. Do kupé jsme rozděleni vždy po dvou - lůžka v horní části - a pod námi cestují cizí lidé. Na ty své spolucestující jsme s Tomášem nemuseli dlouho čekat, ale i tak se to neobešlo bez asistence Marka, který nám musel klepat na dveře mezitím už zamčeného kupé. Batohy jsme si uložili do zavadlového prostoru nad uličkou, upravili si lůžko a konečně můžeme pomalu usínat. Je to zvláštní pocit.

Po krátkém spánku, v osm hodin ráno, přijíždíme do Lvova, kde jsme se rozhodli využít pětihodinovou přestávku ke krátkému prozkoumání centra města a směně přivezených amerických dolarů za hřivny. Nejprve jsme navštívili místní katolický kostel, dále tržnici. Češi se ve Lvově nejspíš často nevidí, takže i díky tomu jsme netušeně dostali příležitost svézt se zadarmo tramvají propagující lvovské pivo.

Bylo asi čtrnáct hodin odpoledne, když se s námi náš vlak opět pomalu rozjížděl. Během dlouhé, celkem osmatřicetihodinové cesty jsme si stihli jednou zajít do jídelního vozu na pivo, dvakrát posnídat a rovněž jednou obědvat pravý boršč.

Krym

Konečně je neděle, asi patnáct hodin, a náš vlak dosáhl svého cíle - Simferopolu, hlavního města Krymu, ze kterého vede až do pobřežní Jalty nejdelší trolejbusová trať na světě - měří přes 80 kilometrů a jezdí na ní trolejbusy značky Škoda. Cítili jsme proto skoro jako povinnost tento světový unikát vyzkoušet.

Cesta tímto trolejbusem však není nikterak závratně rychlá, takže k výstupu na zastávce Massandra před Jaltou došlo nakonec až krátce po šesté večer. Na zastávce nás ale už čekala Saša, a s ní i dva další esperantisté - Magnus ze Švédska a Aron z Maďarska. Vítání málem nebere konce - tolik šťastní jsme, že máme tu cestu za sebou a po dlouhé době znovu vidíme svoje přátele. Nato pak už bez prodlení zamíříme do ubytovny. Pokoje tam sice nevypadají nijak suprově, ale hlavní přece je, že máme kde spát.

Večer se setkáváme s asi nejdůležitějším z esperantistů v Jaltě, Jefimem. Na svůj vyšší věk je velice aktivní. Trochu se obeznámíme s Jaltou, tradičním letoviskem Rusů (ostatně na Krymu se rusky mluví dodnes).

Když bych se měl ohlédnout za naším týden dlouhým pobytem na Krymu, zvládli jsme tam navštívit Bachčisaraj, Čufutkale, Levadijský palác a Vlaštovčí hnízdo, zúčastnili jsme se horskou túry, mnohokrát se koupali v moři, seznámili se s dalšími příjemnými místními esperantisty... - program byl opravdu bohatý, ale i tak jsme některé své plány museli odložit někdy napříště.

V neděli, těsně před definitivním rozloučením se s Krymem, jsme krátce zavítali do české vesničky Bohemky-Lobanova, nedaleko Džankoje. Setkání to bylo velice zajímavé a přínosné, neboť jsme byli místními vřele přijati a mohli si nejen prohlédnout knihu "Češi na Krymu", ale i českou školní třídu, místní minimuzeum i hřbitov, a tak jsme se mezi těmi českými slovy a jmény na chvíli zase cítili skoro jako v Česku - ačkoliv obyvatelé Bohemky a jejich rodiny žijí v této vesnici již více než 140 let.

K večeru jsme se vrátili do Džankoje a odtud pokračovali dále vlakem do Kyjeva. Tentokrát jsme si pro cestu nezvolili kupé, ale pro Ukrajinu zřejmě typičtější způsob cestování "plackartnyj", který však už není tolik bezpečný a soukromý. Ale byli s námi i Saša a Magnus, takže jsme si ve vlaku obsadili právě dvě celá oddělení a ani nikdo nás neokradl.

V Kyjevě

Bylo pondělí, 14:00, když jsme přijížděli do Kyjeva, hlavního města Ukrajiny. Rozhodli jsme se si pro jistotu ihned koupit lístky na zpáteční cestu do Užgorodu - a naštěstí kupé byla ještě volná. Zatímco jsme čekali ve frontě, objevil se také Jirka, který tam za námi přijel autobusem z Brna. Všichni společně jsme se pak metrem vydali za místními esperantisty. U jedněch z nich jsme se pak dohodli nejen na tom, kdo bude u koho bydlet, ale také kdo má zájem zúčastnit se exkurze do Černobylu. Nakonec nás bylo šest.

Dle dohody o ubytování nocovali pak už té noci Karol, Saša a Magnus u mladé esperantistky Nataši z Kyjeva a nás šest ostatních v nedaleké obci Lebedivka u rodičů její kamarádky Oksany (obě dvě jsme je rovněž už trochu znali ze silvestrovského Ago-Semajna). S Oksanou jsme se sešli na stanici Arzenalnaja a metrem odtud pak dojeli až na konečnou Hrdinů Dněpru, odkud už pak odjížděl autobus do Lebedivky. Tam nás čekalo milé uvítání a velmi chutná večeře servírovaná na zahradě. Po ní jsme se pak ještě šli projít k blízké kyjevské vodní nádrži.

Na město Kyjev už nám během celého výletu nezbylo tolik času, ale i přesto jsme vše, co jsme chtěli vidět, nakonec viděli: Chresčatik, Náměstí Nezávislosti, Kyjevskopečerskou lávru, chrám sv. Sofie i další historické chrámy, turistickou uličku Andrijivskyj Uzviz, operu, stadion Dynama Kyjev atp.

Vrcholem byl čtvrtek, 5. července, kdy jsme vyrazili na exkurzi do Černobylu. Na tento den určitě nikdy nezapomenu - stát 100 metrů od vybuchlého 4. reaktoru nebo projít se "městem duchů" Pripjatí je opravdu drsná a nezapomenutelná zkušenost. Vše nám fotograficky zdokumentovali Karol i Saša.

A zase domů

No a v pátek už pak došlo k tomu, co někdy muselo být: odjezd. Byly to opravdu zajímavé 2 týdny na Ukrajině, ale přesto už byl čas vrátit se domů. Loučení se ale i tak neslo v poměrně veselém duchu a nakonec jsme tedy všichni Češi a Slováci velice spokojení odjeli o půl třetí odpoledne směrem na Užhorod.

Na večeři jsem s Jurajem dostal salám od naší spolucestující (v našem kupé s námi byli babička, maminka a čtyřletý syn Valerčik), chléb jsme již měli. K večeru jsem se chvíli bavil s Ukrajincem, který mě náhodou zahlédl už předtím v metru a teď mě poznal podle batohu...

Je sobota, 7. července, půl osmé ráno a právě jsme vystoupili z vlaku. Ihned se vydáváme na autobusovou stanici zjistit informace o nějakém autobusu na Slovensko. Pokus naposledy zavolat Saše zadarmo - díky operátorovi "life:)", jehož SIM karta nám během pobytu na Ukrajině nabízela levné volání domů do ČR i bezplatné hovory v rámci vlastní sítě - bohužel již nevyšel.

Dali jsme dohromady peníze a v osm nakonec odjeli ukrajinským autobusem směr Košice. Hraniční kontrola se nesla v klidnějším duchu než před dvěma týdny. Řidič sice cosi remcal o motoru, ale díkybohu, kontrolu jsme zvládli a mohli pokračovat do Košic. V Košicích byly chvíli komplikace s lístkem, který nám při vystupování spadl na zem, a protože ho řidič ho nedostal, nechtěl nám zpočátku vydat naše batohy. Lístek se ale nakonec naštěstí zase našel.

Cesta autobusem do Bratislavy sice trvala dlouho a byla docela drahá, ale oproti původnímu delšímu plánu jet vlakem jsme s Tomášem přijeli do Brna už v devět večer. Marek a Jirka jeli vlakem do Uherského Hradiště, Juraj a Andrej vystoupili už na Slovensku po cestě. Tomáš pak ještě čekal v Brně do půlnoci na vlak do Prahy. A tím byla naše cesta po Ukrajině u konce.

Více


Personaj iloj