Raportaĵo de vizito al Vieno kadre de Unesko-projekto

El la retpaĝaro de Ĉeĥa Esperanto-Junularo.

Návštěva Vídně v rámci projektu Unesco

Rimarko por neĉeĥparolantoj: Bv. pardoni, ke tiu ĉi paĝo ekzistas nur en la ĉeĥa lingvo. Ĝi aŭ okupiĝas pri internaj aferoj de ĈEJ, aŭ ni bedaŭrinde ĝis nun ne sukcesis traduki ĝin.

Vypráví Mirek

Mirek
Enlarge
Mirek

Když mě kdysi oslovila moje paní profesorka německého jazyka u kopírky s tím, jak moc se vyznám v počítačích, ještě jsem netušil zdaleka, co mě čeká. Samozřejmě tomu předcházely velké přípravy. Jednalo se o napsání dotazníku pro tři věkové kategorie a v každé z nich vyzpovídat 20 žen a 20 mužů o všech tématech, která se týkala internetu, mobilů, chatů a PC her. Výsledky jsem zpracoval se svojí spolužačkou Hankou do prezentace, a tak jsme mohli s našimi spolužáky 10. března 2008 odjíždět autobusem do Vídně.

Příjezd do Vídně

Každý z nás si připravil se svými kolegy prezentaci do workshopů podle zaměření. Po příjezdu na Praterstern jsme byli uvítáni slečnami organizátorkami, u kterých bych tipoval původ někam z Asie - je vidět dobře, že Vídeň je opravdu mnohokulturní město, ale naštěstí tu nejsou zóny, nějaké "china town". Dostali jsme také lístek na 72-hodinové jezdění po Vídni MHD. Rychlodráhou jsme jeli na stanici Landstraße, odkud už nebylo daleko do našeho hotelu. Hotel bylo vlastně jedno patro v činžovním domu. Po odložení nepotřebných kufrů jsme se vydali na procházku městem. Už v tom okamžiku jsem projevil touhu se vidět s esperantisty, a tak moje kroky mířily na Herrengasse k muzeu esperanta, kde v tu dobu ale nikdo nebyl, kdo by uměl esperanto. Nicméně mi přesto napsali cestu k bytu Gregora Hinkera poblíž Südtiroler Platz a vzhledem k dostatku času jsem se rozhodl vyzkoušet, zda Gregor není doma. Dům jsem našel, ale Gregor, jak už mi psal v smsce, nebyl doma. Do muzea esperanta jsem se vrátil ještě jednou, kde jsem tentokrát byl úspěšnější a promluvil si přímo osobně s esperantistou, bohužel však neměl číslo na manžele Schlapsi, které jsem také chtěl vidět. Večer nás v rámci programu čekalo uvítání a představení na radnici s následnou prohlídkou, která byla završena rautem v jednom ze sklípků. A že bylo z čeho vybírat :-) Saláty, smažené žampiony, schokomaus, štrůdl, tiramisu...

Kontakt s esperantisty

V úterý 11. března jsem již začal na práci ve workshopech s kolegy z Vídně, Nitry a Pětikostelí. Během té doby mi přišla smska od neznámého rakouského čísla, ale v esperantu, jen jsem ještě nevěděl, o koho jde na 100 %. Odpověď na otázku, zda mám večer čas, jsem sice odeslal, ale dále už nepřišla reakce. Ve středu jsem trochu znervózněl, žádná odpověď. Rozhodl jsem se tedy požádat mladé rakouské kolegy o zapůjčení mobilu pro zavolání. Nejprve jsem se rozhodl zavolat Christianovi Epplerovi, ale volný čas u něho byl problém. Zavolal jsem tedy na druhé číslo, o kterém jsem tušil, že to nejspíš bude Julka Schlapsi. Na opačném konci sluchátka se skutečně ozval její milý hlas, nicméně stanovit si čas a místo srazu se nezadařilo. Večer byl opět plný bufé, kde jsme ochutnali mnoho chlebíčků, ale i sladkostí. Ty ostatně byly i během pauz při workshopech. Také obědy nebyly špatné - stravování v nedaleké menze bylo bezplatné.

Společné setkání

Ve čtvrtek skončil program dost brzy, již před jedenáctou bylo vše oficiálně ukončeno. Rozhodl jsem se napsat smsku Julce znova s tím, že jestli má čas, tak ať napíše, kde a kdy bude sraz. Odpověď tentokrát přišla hodně brzy, a že bylo třeba spěchat. Cesta metrem na Herrengasse trvala tak akorát, abych se s Julkou podle plánu v 11:30 sešel u muzea. Kvůli této cestě jsem si zakoupil jízdenku za 5,70 euro pro neomezené cestování, vídeňský systém tarifů je trochu zvláštní. Jedu tak eskalátorem nahoru a za chvíli se radostně vítám a objímám s Julkou. Bohužel, na společné vykládání nebylo mnoho času, ale přesto jsme prošli část Vídně, udělali několik fotek a během toho klábosili esperantem. Vyfotili jsme se také v parku Esperanto u sochy Zamenhofa. Julka však neměla čas, ale skvěle se o mě postarala už z toho důvodu, že jsme měli odjíždět až v pět hodin a balíček jídla od organizátorů by mi nestačil. Zavedla mě tedy do menzy a na její studentskou kartu jsem si tam mohl koupit oběd za cenu pod 4 Euro, na Vídeň opravdu laciné jídlo. Bohužel, čas se nachýlil a Julka spěchala na univerzitu, a tak jsem si během zbytku volného času ještě prošel Schönbrunn, Hundertwasserhaus ad. Z Vídně jsem odjížděl s dobrým pocitem toho, že jsem poznal mnoho nových lidí, ale přitom se setkal i s kamarádkou esperantistkou...


Personaj iloj